V rámci mezinárodní literární soutěže Nasloucháme naší zemi se podařilo získat prvenství v I. kategorii na téma Jakým zvířátkem bych chtěl být naší žačce Janě Kadašiové. Její vítězný příběh V psím kožichu si můžete přečíst níže. Janě srdečně blahopřejeme!
V PSÍM KOŽICHU
Ahoj! :-)
Chtěla bych se Vám s něčím svěřit.
Jednou jsem hodně přemýšlela nad tím, jak se asi cítí pejsek,
protože…
Máme doma nezbedu Rona. Je to malý
bílý pes. Dostala jsem ho ani ne před rokem. Ron se na mne vždycky tak nějak
zvláštně dívá. Někdy mi dokonce
připadá, že pod tím svým podlouhlým čumáčkem něco mumlá. A já si duchu si
říkám: „ Hm, to bych ráda věděla, co si asi povídáš? Možná, že jsem krásná a
chytrá holka.“ Ale někdy se podívá tak, jako by si myslel: „Ty jsi úplně
hloupá.“ Ze všeho nejvíc nesnáším ten jeho smutný psí pohled, když si chystám
rohlík se salámem. Zatím jsem tomuto pohledu nikdy nedokázala odolat. Tak se
s ním vždycky rozdělím. Jenže když mu dám salámu moc, je schopný udělat
hromádku na moji krásnou novou
podlahu v pokojíčku. Já pak musím uklízet. Jako naschvál se vždycky maminka zeptá, co mi to tu zapáchá. A já se pokaždé
vymluvím: „To jsou asi ty ponožky, co jsem včera nestihla dát do prádelního
koše.“
S Ronem chodíme ven. Někdy je to
dřina. Když zavětří stopu nějakého zvířete, táhne jako grizzly. To ale ještě
není tak zlé. Zlé je, když se mi vysmekne vodítko z ruky. Ron utíká rychlostí asi sto kilometrů za
hodinu. Tedy, alespoň mně to tak připadá. Protože já pádím za ním. Přestože je Ron
ještě štěně, umí už nějaké povely. Zatím
jen ty základní. Ale když vytáhnu
z kapsy piškot, udělal by cokoli.
Jednou byl Roník celý od oleje do auta. Víte proč? Náš
tatínek ho nechal jen chvilinku bez dozoru.
A Ron už byl ve vaničce s olejem. Pak už to ale nebyl Ron. Byl to šedý vlk!
Museli jsme ho vykoupat. Přesto mu na památku zůstal na kožíšku šedý flek. Tenkrát
se mi v hlavě začaly rojit otázky: Povídají
si spolu psi? Rozumí nám lidem? Jak bych se já cítila v psím kožichu?
Napadlo mě: „Proč o tom neudělat výzkum?“ Hned jsem volala Káji a Kice. Kamarádíme spolu, protože všechny tři milujeme zvířata. Hodně je to zaujalo. Začali
jsme s výzkumem. Prvním úkolem bylo najít odpověď na otázku: Jak bych se já cítila v psím kožichu? Zkuste si: chodit po čtyřech, táhnout za sebou
ocas, v létě snášet v kožíšku ještě větší horko než lidé, jíst jenom
granule, bydlet venku… To se nám moc nelíbilo. Ale objevily jsme i nějaké
výhody psího života: v zimě jim není zima, nechodí do školy, všichni se
s nimi mazlí, celý den se válí, nemusí si sami chystat jídlo…
Musím říct, že já a moje kamarádky
nesnášíme lidi, kteří pejska „vykopnou“ jen tak z domova, když je omrzí.
Podle nás to jsou s prominutím „ šmejdi“ (Pardon. Musela jsem to napsat). A
proto si myslíme, že ne všichni psi se mají stejně dobře. A tak odpověď na
první otázku výzkumu je, že hlavně záleží na lidech, kteří psy vlastní, jak se
jejich pejsci cítí. Proto se asi říká, jaký pán, takový pes.
Pustily jsme se do hledání odpovědi
na další otázku: Jak si spolu psi povídají? „Asi štěkáním!“ vykřikly jsme všechny
tři naráz. No jo, ale je to pravda? Našly jsme dost zajímavou internetovou
stránku. Z ní jsme se dozvěděly, že psi si opravdu spolu povídají a mluví
i k nám. Nejčastěji štěkáním. Ale dorozumívají se i jinými signály, například
vrtěním ocásku, vzájemným očicháváním, stříháním ušima… Dozvěděly jsme se
spoustu dalších zajímavostí a našly jsme zde i odpověď na poslední otázku našeho
výzkumu, jestli nám psi rozumí.
Zřejmě ano, i když oni k nám mluví svojí psí řečí. Jenže hlavně jde o to,
abychom i my lidé chtěli pejskům rozumět. Závěr výzkumu: porozumění musí být
vzájemné.
Nakonec bych chtěla říct, že bych klidně chtěla být
psem. Aspoň chvíli. Abych se na vlastní kůži přesvědčila, jestli je ten náš
výzkum pravdivý. A v hloubi duše doufám, že by si mě v psím kožichu
vzali hodní lidé.
